Zuby - plak, zubní kámen a kaz

Nic se zřejmě neřadí k méně oblíbeným činnostem, jako je návštěva stomatologa. Už jen představa toho nepříjemného zvuku vrtačky nahání husí kůži, přesto je taková preventivní prohlídka tím nejlepším co pro zdraví svého chrupu můžeme udělat. Je totiž mnohem lepší si nechat odstranit malý kaz, než později trpět při jeho zasažení až do kostní dřeně. Každý živočišný druh má zuby přizpůsobené svému životnímu stylu a chrup člověk jakožto všežravce je označován za heterodontní s omezeným růstem a difyodontní.


Pod těmito krkolomnými výrazy se neukrývá nic jiného, než vyjádření, že jsou jednotlivé zuby chrupu rozděleny dle tvaru na špičáky, řezáky, třenové zuby a stoličky. Řezáky se vyznačují vysokou ostrostí a slouží k uchopení a ukusování potravy. Cílem špičáků je jí trhat a třenové zuby se stoličkami se podílí na jejím rozmělňování. Slůvko difyodontní se u savců používá k vyjádření, že se u nich vyskytují dvě sady po sobě jdoucích zubů. Lidově řečeno se spíše používá slovního spojení mléčné zuby. Ty se začínají u dětí prořezávat kolem šestého měsíce, kdy rostoucí kořen tlačí korunku skrz dáseň. U mléčných zubů chybí sada těch třenových, jenž se stávají součástí až trvalého chrupu. Ten se začíná tvořit mezi pátým až sedmých rokem a postupně vytláčí mléčné zuby, které vypadnou.


Tento proces již nastolí klasické rozložení, tedy dva řezáky vpředu nazývané střední, vedle nichž jsou postraní řezáky. Za nimi následuje na každé straně jeden špičák, dvojice třenových zubů a tři stoličky. Třetí pár stoliček jsou tzv. zuby moudrosti, které se začínají prořezávat až po osmnáctém roce života. Odtud také pramení jejich označení. Avšak jelikož evolucí došlo k zmenšení čelisti, není nic neobvyklého, že prořezávání zubů moudrosti je doprovázeno problémy. Kvůli nedostatku místa se mohou prořezat šikmo či se dokonce nemohou dostat ven vůbec. V takovém případě je nutné přistoupit k jejich chirurgickému odstranění. Zdraví dospělý jedinec má tak v ideálním případě 32 zubů, oproti dvacítce v dětském věku.


Hlavní hmotu zubu tvoří zubovina, která je tvrdší, než kost. Na jejím povrchu se nachází však ještě tvrdší vrstvička hmoty pojmenované sklovina. Každý člověk jí má 1 až 3 milimetry a je to nejpodstatnější část chránicí zub před mechanickým poškozením. Avšak vysoké tvrdosti je dosaženo pomocí vysokého procenta minerálů. To znemožňuje regeneraci této tkáně a vystavuje nás riziku chemického poškození vyvolaného působením ústní mikroflóry. Vnitřek zubu je poté tvořen měkkou růžovou tkání, zubní dření. Toto řídké vazivo je protkané krevními cévičkami a nervy. Kořen a krček zubu je pokryt hmotou pojmenovanou cement. Ten je společně s kostním lůžkem a ozubicí součástí dentinu. Zuby totiž nejsou v kosti upevněny napevno. O jejich jistou míru pružení se stará slabá vrstvička okostice, jenž se nahází mezi cementem a lůžkem. Povrchové krytí tomuto aparátu zajišťuje ještě dáseň. Ta vyúsťuje u zubního krčku do dásňového žlábku vyplněného epitelem.


Ústní dutina je přímo rájem pro bakterie, jímž vyhovuje temné, vlhké a teplé prostředí. Udává se, že lidská ústa obsahují více jak 1000 druhů různých bakterii. Ty mají tendenci tvořit kolonie v tzv. biofilmu, jenž není nic jiného, než zubní plak. Problém je, že při štěpení cukrů vylučují toxické látky, které zapříčiňují podráždění dásně. Ta poté může otéci, být rudá a zanítit se. Kromě akutního problému se mohou dlouhodobějším působením těchto vlivů obnažovat zubní krčky a poškozovat okolní tkáň. To může vyústit až v parodontidu. Působení plaku vede i k demineralizaci sklovony, což je podkladem pro zubní kaz.